 |
|
|
Hrad Střekov
Hrad Střekov je jednou z nejlépe dochovaných hradních zřícenin v České republice. Patří k našim nejromantičtějším hradům. Za tento přívlastek vděčí především své poloze na strmém skalním ostrohu nad řekou Labe.Jeho silueta je již po staletí symbolem města Ústí nad Labem.
 První zmínky o hradu jsou z roku 1319. Tehdy se český král Jan Lucemburský rozhodl postavit nad řekou Labe strážní stanici, která by zajišťovala bezpečnost labské plavby. Protože však neměl dostatečné množství finančních prostředků,dal pozemky a skálu v léno bohatému pražskému měšťanovi Peškovi z Veitmile s podmínkou, že na skále vystaví hrad na vlastní náklady a král mu jej poté daruje i s dědičnými právy. Hrad měl být i celní stanicí, která zde dříve skutečně byla. Pešek začal se stavbou a dokončil pouze tzv. Velké stavení, dvoupatrovou budovu, která byla dlouho jednou z nejobývanějších částí hradu.
Po roce působení na Střekově prodal Pešek hrad rodu Vartenberků. Ti se nad řekou Labe usídlili téměř na sto let. V období husitských válek v první polovině 15 století byl držitelem hradu Vlášek z Kladna a v držení jeho potomků zůstal hrad až do roku 1479. Za panování Vláška se na hrad uchýlil pod jeho ochranu probošt a část konventu roudnických augustiniánů a jeptišky z benediktínského kláštera v Teplicích. Hrad byl tedy prostorný a obranyschopný.
Významnými vlastníky byli Hanuš a Lorenc Glacovi ze starého dvora. Roku 1485 si bratři Glacové majetek rozdělili a Střekov připadl Hanušovi, bohatému měšťanovi, který vlastnil v nedaleké Krupce cínové doly. Zasloužil se také o rozšíření a dostavbu hradu, zejména hradní kaple.
Roku 1563 získal hrad Václav Popel , člen duchcovské větve Lobkowiczů, krátce po něm Polyxena z roudnické větve rodu. Jejich majetkem zůstal hrad až do roku 1953, kdy jej převzal Československý stát. Krátkou dobu byl vlastnictvím Klubu českých turistů. V roce 1992 byl hrad v rámci restitučních zákonů vrácen zpět rodu Lobkowiczů, takže je dnes soukromou, avšak veřejně přístupnou kulturní památkou.
Objekt vlastního hradu je velmi dobře zachován, zejména proto, že nebyl válečnými útrapami nijak zvlášť poničen nebo vypálen. Vojenským a obranným účelům však poměrně často sloužil. Za třicetileté války obsadili hrad v roce 1631 Sasové, v roce 1634 krátce Švédové a pak opět v roce 1639 byl hrad opěrným bodem Švédů, ze kterého ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka také vojskům Torstensonovým. V tomto období také švédská posádka prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí.
Od konce 17. Století přestal být Střekov trvale obydlen a zůstal opuštěn. Ještě jednou však posloužil vojenským účelům, a to za sedmileté války. V roce 1757 byl jako pruský opěrný bod ostřelován děly Laudonových Chorvatů. V té době také došlo k jedinému vážnějšímu poničení hradu, zejména kaple a Velkého stavení. Po odchodu pruské posádky již hrad zůstal trvale opuštěn a postupně chátral. Zájem o něj vzrostl teprve až na počátku 19. století s příchodem evropského romantismu.V tomto období také doznal hrad hned několika změn – byly přistaveny některé části hospodářských budov na dolním nádvoří a také objekt, ve kterém je dnes restaurace Wágnerka na hradní terase.
Součástí hradního komplexu byl také statek a poplužní dvůr, který se nacházel pod hradem na místě dnešního parkoviště. Byl tu až do roku 1961. Některé prameny tvrdí, že v tomto roce se tehdejší prezident rozhodl navštívit město a také hrad. Protože však v blízkosti hradu nebyla žádná parkovací plocha pro vládní automobily, byl na statku zinscenován požár, statek se nechal vyhořet a státní památková péče nechala zbylé budovy strhnout a zlikvidovat.
Ke hradu patří pozemky a lesy rovněž ve vlastnictví rodiny Lobkowiczů. Na jižních svazích pod hradem byly poměrně rozsáhlé vinice. Víno zde pěstované bylo prý vysoce kvalitní. Vinice byly zrušeny kolem roku 1920, kdy byly zdejší vinohrady napadeny plísní a pěstování révy se pak již neobnovilo.
Expozice
Velké stavení - Fotografie z historie hradu a Ústí n.L., dekorativní kachle ze 14.a 15. stol. V letošní sezóně bude v tomto prostoru instalovaná unikátní trojrozměrná expozice - neplatí již pro sezónu 2005, bude nová, v této chvíli ale nemůžeme ještě sdělit podrobnosti
Kaple - Fotografie o vývoji hradu, instalace kachlů.
Historie obyvatel a vlastníků hradu - Historie obyvatel a vlastníků hradu, erby jednotlivých majitelů, trojrozměrná podoba hradu z konce 15. stol. (model) (Věžový palác).
Expozice romantismu - Věžový palác
Věž - Přístupová vyhlídka
Otevírací doba:
Poslední prohlídka začíná obvykle délku jedné prohlídky před koncem otevírací doby. Pokud ne, sdělte nám to, prosím, do formuláře k otevírací době.
21. březen - duben: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00
květen - srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00
září - říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00
listopad - prosinec: sobota - neděle 9.00 - 16.00
Jindy pouze po předchozí dohodě.
Poslední prohlídka půl hodiny před koncem náv. doby.
Vstupné:
40,- plné * 20,- snížené * 60,- noční prohlídky * 20,-/osoba - školy s doprovodem *** 60,- cizinci plné * 40,- cizinci snížené * 100,- noční prohlídky
10,- vstup do objektu
Prohlídkové okruhy:
S průvodcem (Cz, De, En), 45 min, nejvíce 50 návštěvníků.
Další důležité informace:
parkování do 100 m placené.
fotografování povoleno pouze v exteriérech hradu.
rezervace prohlídek možná.
možnost občerstvení.
prodej upomínkových předmětů.
Hrad Házmburk Archeologické prameny dokládají, že první obyvatelé, kteří vrch využili jako své útočiště a strážní místo, byl lid kultury s vypíchanou keramikou (4600 až 4100 př. n. l.). Mohutný kamenný hrad jehož zbylé části dodnes nacházíme na kopci nad vesnicí Klapý, byl vybudován pravděpodobně v průběhu 14. století a jeho základ tvořil již dříve zde postavený malý kamenný hrad (spíše jen tvrz), zvaný Klepy, který koncem 13. století nechali postavit páni z Lichtemburka. Historicky doložené údaje o existenci hradu pocházejí však až z první poloviny 14. století, kdy nejprve Hynek z Lichtemburka v roce 1314 mění hrad Klepy za jiné zboží s českým králem Janem Lucemburským, a potom, když v roce 1335 prodává král Jan Lucemburský hrad Klepy panu Zbyňku Zající z Valdeka a na Žebráce. Zbyněk Zajíc poprvé užil nového predikátu "z Hazmburka" již v roce 1337. Hrad byl postupně přestavován a rozšiřován na pohodlné a důstojné sídlo především zástavbou východní části vrcholové planiny. Hazmburk, stojící na vrcholu čedičového kopce zabíral celou nezalesněnou plochu kopce. Měl protáhlý tvar od západu k východu v délce 170 metrů a šířce kolem 30 metrů. Dominantou hradu jsou dvě věže - oválná (tzv. Černá) 25 metrů vysoká a hranolová (tzv. Bílá) o výšce 26 metrů. Koncem 15. století se stává trvalé bydlení na hradě pro jeho majitele již nepohodlné a tím také ztrácí na svém významu. Posledním z rodu Zajíců z Hazmburka, kdo vlastnil hrad, byl Kryštof Zajíc z Hazmburka, který jej v roce 1558 prodává hofmistru Království českého panu Janu staršímu z Lobkovic na Zbiroze a Točníku. V té době byl Hazmburk již pustý. V historii hradu se vystřídala celá řada majitelů - Šternberkové, Ditrichsteinové, Hebersteinové - až v roce 1954 byl převeden pod správu státu. V roce 1924 byl však již hrad ve stavu, jak jej nacházíme dnes. Za celou živou historii nebyl hrad nikdy dobyt. Po opuštění hradu Hazmburk pány Zající v polovině 16. století nebyl hrad již dalšími majiteli obýván ani udržován. Do paměti veřejnosti se Hazmburk opět zapsal v první polovině 20. století, kdy nepříznivým klimatickým období došlo k sesuvům půdy a poškození domů v obci Klapý. Novodobé dějiny hradní zříceniny jsou datovány rokem 1994, kdy bylo započato se sanačními pracemi na jednotlivých dochovaných konstrukcích, proběhla elektrifikace hradu a 31. prosince 1996 byla zřícenina otevřena pro veřejnost. Hazmburk - významná dominanta Českého středohoří nabízí neopakovatelný pohled z vyhlídky v Bílé věži do blízkého i dalekého okolí.
Otevírací doba:
leden - březen: sobota, neděle,
svátky 10.00 - 16.00
duben - září: denně kromě pondělí 10.00 - 18.00
říjen - prosinec: sobota, neděle, svátky 10.00 - 16.00
Jindy pouze po předchozí dohodě.
Vstupné:
20,- plné * 10,- snížené *** 5,- za zapůjčení cizojazyčného textu.
Prohlídkové okruhy:
Samostatně.
Další důležité informace:
parkování do 1.2 km zdarma.
fotografování povoleno.
možnost občerstvení.
prodej upomínkových předmětů.
Zámek Libochovice
Libochovice leží v malebné poloze na břehu řeky Ohře, zarámované z jižní strany středočeskou pahorkatinou a ze severu romantickým věncem kopců Českého středohoří. Výraznou krajinnou dominantu pak tvoří nedaleký hrad Házmburk.
 První písemná zmínka o Libochovicích se však objevuje počátkem 13. století. Vznik městečka lze pravděpodobně hledat v době vlády krále Přemysla Otakara I. a po něm Václava I., jako důsledek snahy českých králů po zakládání nových sídel městského typu s podporovaným rozvojem různých řemesel. V této době zřejmě vzniklo z rozptýlené obce Libochovice „hrazené městečko“ s tvrzí.
Dějiny Libochovic byly v raném středověku úzce spjaty s hradem Házmburk, v té době zvaný Klapý. Hrad zabezpečoval a chránil panství vojensky a městečko Libochovice zajišťovalo panství ekonomicky – rozvojem řemesel a obchodu. V této době také zřejmě v Libochovicích vzniká nejprve dřevěná a posléze kamenná gotická tvrz. Ve svém obranném systému pravděpodobně využívala blízké řeky, neboť jinak byla postavena v úplné rovině.
Na počátku 14. století byl hrad Klapý královským majetkem. Král Jan Lucemburský již roku 1336 hrad Klapý a celé panství s městečkem Libochovice s tvrzí a okolními vesnicemi prodává Zbyňkovi Zajíci z Valdeka. Ten dal hrad upravit a podle tehdejší módy jej přejmenoval na Hassenburg.
Do osudů Libochovic významně zasáhlo období husitských válek. Mohutný hrad Házmburk na osamělém kopci byl na svoji dobu prakticky nedobytnou pevností, ale Libochovice byly roku 1424 husitským vojskem dobyty a vypáleny včetně tvrze. Po husitských válkách byly městečko i tvrz obnoveny.
Koncem 15. století však je opět tvrz uváděna jako zpustlá. Snad to souviselo s celkovým úpadkem držav pánů Zajíců. Opuštěný je v té době i hrad Házmburk a Zajícové roku 1558 prodávají libochovické panství Janovi staršímu z Lobkovic. Tím definitivně končí éra házmburská a vzniká panství libochovické.
Jan starší z Lobkovic dal na místě původní tvrze postavit jednopatrový renesanční zámek, jenž je dodnes zachován v půdorysech dnešní stavby. Bližší podrobnosti o stavbě se bohužel nezachovaly, ale podle doložených zpráv bylo na zámku 28 místností, což svědčí o poměrně rozsáhlé stavbě. Na žádost nového majitele panství byly Libochovice císařem Ferdinandem I. povýšeny na město.
Jiří z Lobkovic, který vedl českou katolickou opozici proti císaři Rudolfu II., byl roku 1594 zatčen pro velezradu a uvězněn na doživotí na hradě Loket. Veškerý jeho majetek byl zkonfiskován a spravován královskou komorou. Roku 1610 přešlo panství do vlastnictví Adama ze Šternberka, nejvyššího purkrabího.
V době třicetileté války panství velmi trpělo průchodem vojenských sborů jednotlivých válčících stran. Výrazně se snížil počet obyvatel, některé vesnice na panství zcela zanikly. A navíc postihl Libochovice v roce 1661 zhoubný požár, shořela polovina města a také zámek. Václav Vojtěch ze Šternberka prodává roku 1676 panství rakouskému šlechtici Gundakaru z Dietrichsteina.
Nový majitel panství přistoupil k rozsáhlé přestavbě požárem poničeného zámku. Rekonstrukcí byl pověřen italský stavitel Antonio Porta. Práce na přestavbě libochovického zámku byly zahájeny v roce 1683 a úspěšně byly dokončeny po sedmi letech.
Roku 1690 tak byl v Libochovicích dokončen raně barokní zámek, který nebyl od této doby výrazněji stavebně upravován. Drobné stavební úpravy v pozdějších dobách nikdy nepotlačily původní charakter stavby. Libochovický zámek tvoří mohutný, poněkud nepravidelný obdélník o dvou patrech. Zámek byl postaven na břehu řeky Ohře a právě jižní průčelí zdůrazňuje mohutnost a masivnost velkolepého šlechtického sídla na malém venkovském poddanském městečku.
V držení Dietrichsteinů zůstaly Libochovice až do roku 1858, kdy umírá poslední mužský potomek rodu Josef Dietrichstein. Veškerý jeho majetek zdědily jeho čtyři dcery.
Libochovice dostala nejstarší dcera Terezie, od roku 1849 provdaná za hraběte Jana Bedřicha Herbersteina ze starého štýrského šlechtického rodu. Ten však zemřel již roku 1861 a panství pak spravovala vdova Terezie.
Hraběnka Terezie Herbersteinová nechala v letech 1871 – 1874 provést četné úpravy zámku. Z této doby pochází úprava zámecké kaple s hrázděnou klenbou a příčkami v patře, schodiště ve východním křídle zámku z patra do salla terreny a úpravy Saturnova sálu, které poněkud zjednodušily Portovu výzdobu.
Po smrti hraběnky Terezie v roce 1895, zdědil Libochovice její jediný syn Josef Herberstein, který pokračoval v letech 1902-1912 v dalších úpravách zámku. Budova kaple byla (pokud to dispoziční řešení dovolovalo) vrácena do své barokní podoby, Saturnův sál byl opět vrácen co nejvíce Portově podobě, zámek je elektrifikován.
Josef Herberstein byl také vášnivým cestovatelem. Již v roce 1880 navštívil Egypt, Sýrii a Persii, v letech 1882 a 1888 pobýval v Indii a v letech 1912 – 1913 procestoval Súdán. Ze svých cest přivezl četné zoologické a etnografické sbírky.
Josef Herberstein i jeho otec Jan Bedřich Herberstein byli již představitelé šlechty, orientující se na nový způsob hospodaření. Poznali, že rozšíření zpracovatelského průmyslu v zemědělsky produkčním kraji je velmi vhodným způsobem podnikání. Nové postupy jsou zaváděny v zemědělství, a již tehdy vzniká na libochovicku tradice šlechtění osiv obilovin i květin.
To vše mělo pozitivní vliv na výnos panství a dovolilo rozsáhlé stavební práce na zámku na přelomu století, ale i například uspokojení cestovatelské vášně Josefa Herbersteina.
Po I. světové válce došlo za pozemkové reformy k podstatnému omezení pozemkového vlastnictví šlechty. Značná část herbersteinských velkostatků byla rozparcelována a rozdělena mezi bezzemky. I zde lze hledat důvod, proč v období mezi válkami nebyla zaznamenána žádná větší stavební ani jiná aktivita na zámku. Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován a přešel do vlastnictví státu a v padesátých letech bylo rozhodnuto o zpřístupnění zámku veřejnosti. Po stavebních úpravách, restaurování fresek a obnově fasád byla vytvořena interiérová instalace, představující průřez jednotlivými historickými slohy a styly.
Bohatě zdobená Salla terrena, impozantní Saturnův sál, výškově prostupující dvěma patry, vrcholné baroko reprezentující ložnice, zámecká kaple, rokokový a empírový salonek – to je poukázka na malou část ze zámeckých komnat, které zvou k návštěvě.
Součástí zámeckého areálu je i zámecký park, založený roku 1690 českým zahradníkem Janem Tulipánem ve stylu francouzských zahrad. Park byl postupně rozšiřován a upravován až na dnešních 25 hektarů a který nabízí mnoho krásných zákoutí se spoustou dendrologických zajímavostí.
Expozice
Zámek Libochovice - Klasická interiérová instalace, představující průřez jednotlivými historickými slohy od pozdní renesance a vrcholného baroka až po styly 19. století. Sbírka vzácných nástěnných tapisérií a původních kachlových kamen. Cenné soubory skla a porcelánu, množství vzácných a hodnotných obrazů. Zámecká kaple.
Otevírací doba:
Poslední prohlídka začíná hodinu před koncem otevírací doby.
duben: sobota, neděle, svátky 9.00 - 16.00
květen, červen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00
červenec, srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 18.00
září: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00
říjen: sobota, neděle, svátky 9.00 - 16.00
Jindy pouze po předchozí dohodě.
Vstupné:
Historické interiéry 50,- plné * 30,- snížené
Zámecké skleníky 10,-plné * 5,- snížené *** cizinci + 100 % (Při výkladu v cizí řeči).
Prohlídkové okruhy:
Interiéry: s průvodcem, 65 min., nejvíce 45 návštěvníků
Expozice o životě a díle J. E. Purkyně – 10,-Kč
Další důležité informace:
parkování do 100 a 200 m zdarma.
zákaz fotografování a natáčení v interiérech zámku.
rezervace prohlídek možná.
možnost občerstvení.
prodej upomínkových předmětů.
Hrádek Helfenburk
 Hrad jehož trosky sváděly malíře a grafiky minulého století ke stále novým skicám a obrazům,okolní lid k tvorbě nejroztodivnějších pověstí, hra do jehož minulosti chceme pohlédnout, patří k těm, které ani dnešní doba techniky nezbavila kouzla romantiky a stále nové vědecké poznatky mu neubraly na tajemné přitažlivosti.Jeho dějiny jsou spojeny s významnými jmény české historie a ve stavbě samé se odráží vývoj české gotiky 14., 15. století,která dala mnoho podnětů při realizaci tohoto reprezentativního architektonického díla. Avšak nebylo tomu tak vždy ...
Počátky hradu jsou mnohem skromnější.Sahají před rok 1375,kdy jak se dozvídáme z písemných pramenů, prodal Helfenburk, jinak zvaný Hrádek, Hanuš z Helfenburku pražskému arcibiskupství. Prodat hrad však neznamenalo prodat pouze stavbu samu ale i lesy , pole, vesnice a města hradem spravovaná. A tak arcibiskup Jan Očko z Vlašimi 13. března 1375 obohatil majetek nejvyšší české církevní instituce o další půdu a lidi. Koupě byla tak významná, že znamenala i správní reorganizaci staršího zboží na pravém břehu Labe. Sídlem výkonné moci a centrum všeho zdejšího arcibiskupského majetku,který zahrnoval městečko Hoštku a vsi Blíževedly, Velký Hubenov, Strachaly, Mošnice, Robeč,Kalovice, Náčkovice, Dřevčice,Tuháň a Pavličky, se stal nově získaný Helfenburk. Jeho tehdejší podoba však neodpovídala představě, kterou si při pohledu na dochované zbytky zdiva učiníme dnes.
České jméno hradu - Hrádek - bylo výstižným označením tehdejší stavby, jejíž sporé zbytky nedovolují ani rekonstruovat jeho podobu. Setřel ji čas, stejně jako další přestavby, a tak jen s pomocí lépe dochovaných hradů můžeme usuzovat na nejstarší vzhled tohoto panského sídla Hanuše z Helfenburku. Byl dán staveništěm, pískovcovým hřebenem, táhnoucím se po ostrožně nad údolím Hrádeckého potoka. Z plošiny od Rašovic vedla přístupová komunikace po ostrožně, nesbíhala však tak jako dnes k patě skalního hřebene,ale vedla po něm a pomocí dřevěných ramp překonávala různé nerovnosti terénu. Avšak tam,kde vozy projížděly po skále, vyhloubila jejich kola cestu tak, že i po staletích můžeme vysledovat její směr. Jedinou překážkou příchozím byl ve skále tesaný příkop, přetínající skalní hřeben v místech, kde je dnes hlouběji prolámána průrva mezi věží a jádrem hradu. Příkop oddělil konec skalního hřebene od ostatního masívu a tvořil ochranu staveniště, na kterém si musíme představit obytnou budovu, věž a obvodové opevnění s bránou tak,jak se s tím setkáváme na jiných hradech ostrožního typu.Toto prosté,nejspíše dřevěné sídlo koupilo pražské arcibiskupství spolu s ostatním příslušenstvím. Jan Očko z Vlašimi však nebyl s hradem spokojen. Neodpovídal ani představám o reprezentativnosti, ani požadavkům na opevnění.
Stavební přeměny, ke kterým po roce 1375 došlo, změnily charakter hradu od základů. Stará přístupová komunikace byla přehrazena příkopem s mohutným valem a nová cesta byla svedena k severnímu úpatí skal tak, jak je tomu dosud. Rovněž starý příkop byl polámán až pod úroveň paty skalního hřebene a doveden ke svahu ostrožny, kde přerušoval novou cestu ke hradu. Ta jej překonávala pomocí padacího mostu kolébkové konstrukce. Za opevněním přiléhal k patě osamoceného skalního suku prostor s hospodářskými budovami., šedesát jeden metr hlubokou studnou a sklepy. Odtud vedl přístup do obytné a reprezentativní části, situované však na horní plošině skály. Vstup byl z bezpečnostních důvodů skutečně komplikovaný.
Hned za hradní bránou vkročil příchozí do malé předsíně přízemní místnosti s křížovou klenbou. Z předsíně stoupalo do prvního patra lomené schodiště, vytesané v síle zdi. Pískovcovým pylonem protesaná chodba zavedla příchozího nad hospodářský trakt. Odtud vyšel na hradební ochoz. Teprve z něho bylo spojení se vstupem do obytných prostor hradu, zprostředkované můstkem, ve své druhé části padacím. Nové řešení vstupu vysoko nad úrovní terénu je typické pro skalní hrady i jinde. Upravenými skalními spárami se pak dalo vystoupit do vyšších pater, které sloužily reprezentativním a obytným funkcím. Interiér, jehož vnitřní členění neznáme, byl osvětlen okny, v některých případech s ostěním připomínajícím svou profilací okna na hradě Karlštejně. Nejméně dvoupatrová budova byla zastřešena asi sedlovou střechou, přeloženou středověkou keramickou krytinou - prejzami.
Všechna bezpečnostní zařízení majitele hradu, pražské arcibiskupy, ovšem neuspokojovala. Budování dalšího opevnění však připadlo až nástupci Jana Očka z Vlašimi, Janu z Jenštejna. Poměrně mladý míšeňský arcibiskup Jenštejn byl ustanoven pražským arcibiskupem v březnu roku 1379, po rezignaci svého strýce Jana Očka.Nový arcibiskup,vzdělaný universitami v Bologni,Padově, Montpellieru a Paříži, výborný společník a kavalír, byl brzy po svém jmenování do církevního řádu uveden i do funkce kancléře Václava IV. Úspěšná kariéra mladého Jenštejna však netrvala dlouho. Hned následujícího roku propukla v Čechách jakási,snad morová, epidemie, která ohrozila mnoho lidí. Mezi nimi byl i Jan z Jenštejna, kterého nemoc sužovala celé léto. Po svém uzdravení začal stále více hledat samotu, hloubat nad teologickými díly a oddávat se askezi. Tím se však vzdaloval rušnému životu panovníka dvora.Současně se jeho politická koncepce,jednoznačně uznávající římského papeže Urbana VI.,setkával s nesouhlasem Václava, který se v té době již klonil na stranu opačnou, k avignonskému vzdoro papeži. Neshody v zahraniční a posléze i vnitřní politice se záhy přenesly i do osobních vztahů mezi arcibiskupem a králem. Jenštejn byl roku 1384 zbaven funkce kancléře a další prohry ve sporech s králem jej pak postavily do politické izolace až odešel,po předání arcibiskupského úřadu 2.července 1396,z politického života úplně. Jeho útočištěm se stal hrad Helfenburk, který si již předtím vyhradil na dožití. V té době již stálo nové opevnění s čtverhrannou věží. Svědčí o tom příhoda, kterou zaznamenal Jenštejnův přítel a životopisec převor augustiniánského kláštera v Roudnici Petr Klarifikátor : " A když se vzdal svého úřadu, přihodilo se na hradě Helfenburku, že pro příchod Mistra Jindřicha, profesora posvátné teologie z řádu Kazatelů, muže opravdu zbožného, nedokonal obvyklé motlitby a spěchal jej uvítat,utrpěl však nebezpečný pád z mostu vedoucího z nové věže, kterou vystavěl, a když visel mezi nebem a zemí, s pomocí boží se vyšvihl nazpět s tím, že se lokty přidržoval dřev, uchrániv se zmíněného pádu, jímž by si střemhlav zlomil vaz ."
Věž, o které Jenštejnův životopisec mluví, zůstala nejlépe dochovanou stavbou celého hradního komplexu. Je zapojena do věnce hradeb, vybíhajících v těchto místech po příkré skále oddělené od staršího jádra již dříve prolámaným příkopem. Jeho zdvojením vznikl další osamocený skalní blok základna věže. Čtvercový půdorys dovoloval využít stavbu k obývání. Tři poschodí byla přístupná po dřevěné lávce vedoucí z protilehlého skalního jádra na pavlán v úrovni prvního patra. Do věže vedl vstup hrotitým portálkem předělaným v 19. století na okno.Na jih a sever se otvírala úzká okna s lavicemi ve výklencích. Východní (vnější) strana věže byla bez oken, a to nejen zde ale i v ostatních poschodích, kde byla zbudována až při novodobých opravách. Tři okna ve druhém patře osvětlovala obytnou místnost vybavenou i prevetem - záchodem vysunutým z věže pomocí kamenných konzol nad nově proraženým dnešním vchodem a krbem, jehož zbytky již patrny nejsou. Tato místnost sloužila i poslednímu majiteli hradu, Josefu von Schrollovi,, jak o tom svědčí jeho erb nad jižním oknem. Protilehlý okenní výklenek posloužil středověkému staviteli jako vchod na točité schodiště do třetího poschodí rozšířeného nad patrovou římsou.Zde je již původní středověký vzhled jen stěží rekonstruovatelný, neboť úpravy 19. století zasáhly tento prostor nejvíce. Na rozdíl od dnešní podoby je však třeba si představit ukončení věže valbovou nebo sedlovou střechou, krytou břidlicí.
V případě napadení ovšem sloužila věž především jako ochrana bran prolomených v hradbě při jižním úpatí skály. Před přímým útokem je chránil příkop, v době klidu překlenutý mosty pro povoz i pro pěší. Obě výše položené brány zprostředkovaly přístup přímo do vnitřního hradu, neumožňovaly vjezd na nově vzniklé nádvoří jižně od věže. Proto byla v hradbě zbudována brána další, situovaná níže, nedaleko nároží. Pro zvýšení její bezpečnosti vysunuli obránci z hradby nad hrotitým portálem dřevěné podsebití. Opevnění bylo třeba posílit i na západní straně hradu, kde jinak pravidelnou zeď přerušovala vyčnívající skála. Její začlenění do hradeb stavitel využil ke zbudování vížky, chránící nepřehledný úsek. Další prolomení hradeb znamenala malá výpadní branka, vedoucí k zemnímu opevnění,které se táhne podél jižní hradby, kde je svah mírnější než na severní straně. Tak byl celý starší hrad obehnán novou obvodovou zdí, která jednak rozšiřovala hradní areál jednak násobila starší opevnění. Tento jev častý i na jiných českých hradech, měl uchránit hradní stavby před neustále se zdokonalující vojenskou technikou. Ke skutečné změně obranného systému pomocí flankování docházelo však v českých zemích až později, na počátku 15. století. Tyto novinky však již Helfenburk nepostihly i přes to ,že byl stále obýván. V této své konzervativní podobě zůstal ukázkou nazírání gotického stavitele na hradní architekturu konce 14. století.
Po smrti Jana z Jenštejna v Římě roku 1400 připadl hrad opět k arcibiskupskému majetku a těsně před vypuknutím husitské revoluce se stal hrad přechodně pokladnicí relikvií, knih, liturgického nádobí i jiných cenností pražského svatovítského chrámu. A pak v roce 1426, přivítal hrad naposledy nejvyššího českého církevního představitele - arcibiskupa Konráda z Vechty. Rodák z Westfálska, oblíbenec Václava IV. Konrád, se stal arcibiskupem pražským 17. července 1413,ačkoliv již předtím nějakou dobu arcibiskupství spravoval. V neklidných dobách Václavovy vlády bylo jeho postavení zvlášť obtížné. Zpočátku byl nerozhodný, později však přešel na stranu Zikmunda, do protihusitského tábora. Ještě 28. července 1420 korunoval Zikmunda na českého krále. Ale ani ne za rok po tomto polotajném aktu na Pražském hradě, 21. dubna 1421, se veřejně přihlásil ke čtyřem pražským artikulím,základnímu programu husitů.Ve službách podobojí se zúčastnil čáslavského sněmu,řady jednání politických i teologických a zásahů proti sektářům. Když pak na něj roku 1426 uvalil papež klatbu, ukryl se na Helfenburku, který však v té době,spolu s Roudnicí, byl zastaven Janu Smiřickému. Pod jeho ochranou zůstal Konrád až do své smrti roku 1431. Jan Smiřický vlastnil Helfenburk do roku 1453, kdy byl odsouzen a popraven za údajnou zradu státních zájmů. Panství však setrvalo i nadále v držení rodu, neboť připadlo Janově manželce Markétě z Michalovic. Ta je brzy prodala Jindřichu z Rožmberka. Po jehosmrti se zboží dostalo roku 1457 jako dědictví do rukou Zdeňka Konopišťského ze Štemberka.Ten se v době politických zmatků postavil proti Jiřímu z Poděbrad.Osud svého majitele sdílel i hrad a musel se proto roku 1467 bránit Poděbradovým vojskům.Vzdal se asi,stejně jako Roudnice, téhož roku a připadl králi. V královském držení byl i v roce 1475, kdy jej koupil rod pánů z Illburka. Neustálé přesuny majetku uvnitř rodu přivedly nakonec roku 1591 Helfenburk Joachymu Malcanovi na Milíči a Pencelíně. Ten zboží rozprodal na zaplacení dluhů.Část majetku s hradem koupil Jan Sezima z Ústí.Sezimové však hrad již k obývání neužívali.Když jej na počátku třicetileté války, 18. listopadu 1620, vypálilo vojsko maršála Buquoye, byl to první krok k jeho zkáze.Sezimův majetek jako majetek všech členů protihabsburské koalice, byl konfiskován. Jako takový jej získali jezuité, kteří však za centrum svého majetku měli Liběšice.Hrad upadl v zapomnění,takže když jej navštívil roku 1679 Bohuslav Balbín,mohl o něm napsat :"Hrad pustý zápasí nyní s časem a stářím též sebe sama znenáhla sutinami svými pohřbívá, Hradec neb Hrádek jindy nazván byl, nyní se ale novým jménem (poněvadž mínili někteří, že tu opice pelechy své měly a lidé na ně ozbrojeni vyšli) Affenburg nazývá u nynějších".
Opuštěný a chátrající hrad se stal nejen námětem obrazů Karla Roberta Crolla, grafika Ludvíka Buquoye a Antonína Pucherny, ale nejdeme ho i mezi Máchovými "hrady spatřenými". Opuštěna však zůstala zřícenina až do roku 1887, kdy majitel panství Josef von Schroll zahájil opravy hradu a rekonstrukci zřícené části věže. Již v roce 1889 byly opravy ukončeny a věž využita jako Schrollovo letní sídlo.
K dalšímu zájmu o hrad došlo až v šedesátých letech našeho století, kdy se ho ujala skupina dobrovolných pracovníků pod vedením odborného pracovníka Okresního vlastivědného muzea v Litoměřicích Františka Fišera.Skupina trempů vyčistila hrad od vegetace a provedla archeologický výzkum studny, který poskytl množství cenných archeologických nálezů. V současné době je hrad ve vlastnictví města Úštěk, na jehož správním území Helfenburk leží. O údržbu a průvodcovskou činnost se od roku 1978 stará skupina dobrovolníků. O víkendech je přístupný celý areál Hrádku včetně interiéru věže. Současný systém soustavné péče o tuto významnou historickou památku dovoluje věřit, že hrad bude uchován i pro budoucí generace.
Zámek Velké Březno
 Nový zámek ve Velkém Březně, nacházející se na tom půvabnějším - pravém - břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem, dal v letech 1842-1845 vystavět hrabě Karel Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého.
Původně empírový zámek byl v letech 1885-1910 přestavěn do novorenesanční podoby. Výsledkem této přestavby je vskutku půvabné venkovské sídlo s příjemnou atmosférou, která je navíc umocněna překrásným okolím Českého středohoří, do něhož je zámek citlivě zasazen.
Současná instalace zámeckých interiérů připomíná život rodiny Chotků, příslušníků staré české šlechty. Z této rodiny pocházela mimo jiné také Žofie, manželka Františka Ferdinanda d'Este, která byla spolu s ním zavražděna roku 1914 v Sarajevu. Návštěvnicky nejpoutavější částí interiéru je hlavní sál v prvním patře s převýšeným stropem, krbem a štukovou výzdobou a jídelní sál v přízemí hlavní budovy s novorenesančním, bohatě řezaným dřevěným obložením. Instalaci doplňuje knihovna a portrétní galerie rodiny Chotků.
Zámecký exteriér dotváří krásný a cenný přírodně krajinářský park s četnými druhy zajímavých dřevin.
Na zámku jsou umístěny výstavy: "Zajímavosti ze zámeckých depozitářů", kresby a akvarely z cest tří synů hraběte Chotka po Itálii 1. pol. 19. století.
Objekt je ve správě Památkového ústavu v Ústí nad Labem.
Expozice
Zámecké interiéry - dobový nábytek z konce 19.st.
Rodina Chotků - expozice o šlechtické rodině.
Zámecká zahrada - anglický park se vzácnými dřevinami.
Otevírací doba:
Poslední prohlídka začíná obvykle délku jedné prohlídky před koncem otevírací doby. Pokud ne, sdělte nám to, prosím, do formuláře k otevírací době.
duben, říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00
květen - září: denně kromě pondělí 9.00 - 18.00
zámecký park: denně 7.00 - 19.00
Jindy pouze po předchozí dohodě.
Poslední prohlídka hodinu před koncem náv. doby.
Vstupné:
50,- plné * 30,- snížené * 5,- děti do 6 let * 130,-/rodinné vstupné *** 100% příplatek za jizojazyčný výklad *** 50% příplatek za noční prohlídky
slevy pro skupiny
Prohlídkové okruhy:
S průvodcem (Cz, De, En), 60 min.
Další důležité informace:
bezbariérový přístup (jen přízemí zámku).
parkování v obci.
možnost občerstvení v zámecké kavárně.
prodej upomínkových předmětů.
Zámek Ploskovice
 Ploskovický zámek byl postaven jako letní rezidence pro velkovévodkyni Annu Marii Františku Toskánskou na počátku 18. století, s arkádami a grottami ( umělými jeskyněmi) v zámeckém suterénu. Stavitelem byl s největší pravděpodobností vynikající barokní architekt a stavitel Kilián Ignác Diezenhofer. V polovině 19. století se Ploskovice staly soukromou rezidencí penzionovaného císaře Ferdinanda V.Habsburského, posledního korunovaného českého krále. Tehdy bylo přistavěno druhé patro a interiéry přizpůsobeny soudobým potřebám a vkusu. Vnitřní výzdoby se ujal jeden z nejvýznamnějších malířů českého romantismu Josef Navrátil. Od něho pochází většina nástěnných maleb.Po jeho boku zde také pracoval tehdy již věhlasný sochař Václav Levý. Po smrti Ferdinanda V. se zámku ujal císař František Josef I. V současné době jsou zámecké interiéry vybaveny mobiliářem druhorokokového původu, pocházejícím částečně z Pražského hradu a částečně z jiných severočeských zámků. Ploskovický zámek je obklopen rozsáhlým parkem, původně koncipovaným ve stylu Versailleských zahrad. Po roce 1918 zde bylo zřízeno letní sídlo ministerstva zahraničních věcí a mezi hosty patřili např. Edvard Beneš, Jan Masaryk, Indíra Gandhiová a další význačné osobnosti politického a kulturního života. V současné době je ve druhém patře připravována nová expozice s názvem Habsburkové a Čechy.
Expozice
Interiérová instalace poloviny 19. století - navozuje atmosféru letních pobytů penzionovaného císařského páru. Soubory obrazů, porcelánu a skla jsou doplněny nádhernými romantickými nástropními malbami českého malíře Josefa Navrátila a sochařskou výzdobou českého sochaře Václava Levého.
Suterén zámku - Nacházejí se zde umělé vodní barokní jeskyně grotty.
Otevírací doba:
duben: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00
květen, červen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00
červenec, srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 18.00
září: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00
říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00
Jindy pouze po předchozí dohodě.
Vstupné:
Zámek: 40,- plné * 20,- snížené *** 80,- cizinci plné * 60,- cizinci snížené nebo s textem (český výklad +10,-/ks)
Grotty:10,-Kč.
Prohlídkové okruhy:
S průvodcem, zámek: 50 min., nejvíce 25 návštěvníků, Grotty: 10 min., nejvíce 50 návštěvníků.
Další důležité informace:
parkování do 200 m placené.
zákaz fotografování a natáčení v interiérech zámku.
rezervace prohlídek možná.
možnost občerstvení.
prodej upomínkových předmětů.
bezbariérový přístup: vstupní vestibul zámku a umělé vodní jeskyně grotty
|
|
Všechna práva vyhrazena pro Obecní úřad Třebušín, webmaster: Creative DESIGN společnosti PCPOS s.r.o., pcpos.cz |
|
